Zbynek Sedlecký's most recent work focuses on conceiving new messages and communications through the medium of painting. He does not aim to discover a new, unambiguous and universal meta-language tied to a specific myth. The artist observes the general role and importance of visual communication with a degree of detachment. He detects its shifts at the current time of service society based on the rapid transmission of data and information. He discerns the numerous codes and ciphers of the visual language, employed (not only) by producers towards consumers. Like all contemporary artists, Sedlecký is open to the flood of information reaching every individual along a diversity of pathways, often unable to even perceive that he too is its consumer. Under such conditions it is very difficult to express definite opinions, unless an artist aims merely to blatantly demonstrate his agreement or disagreement with the current status quo. As a painter, Sedlecký opts for the route closest to his art, examining the whole picture in its formal construction and the communication in its entirety through a combination of images, or to put it another way, through edited images. He uses traditional hung paintings in the same way as new media. Subjective installation of paintings becomes an inseparable part of their presentation and at the same time a variable (fluctuating) element of the communication as a whole. Painting thus becomes open and independent of the painter's approach to surface, relating to a specific space and working with it as necessary.His most recent series with the working title The Tourist is devoted to urban exteriors conceived as a thematic space. It is not merely a painter's closed concept, but rather extends into temporality, as used in film media. Whereas in his previous cycle - Screenplay - an important role was played by environments in sharp focus, or its deliberate rejection and a concurrent emphasis on the anonymity of figures, he now focuses on the atmosphere of "film sets", which become clear and discernable backdrops to artworks of fiction. Figures recede into the background, becoming insignificant accessories which, however, give space its dimension. Anonymity and depersonalisation become the enduring motives. Sedlecký opts for transitional public spaces involved in transport and travel - airports; stations; terminals. He directs the viewers' eyes to selected dominant features on the surface of paintings, influencing their spatial orientation. He turns them into travellers - "tourists" - moving through designated places. Public transport stations and airports tend to be located on the outskirts of large cities. They are connected to peripheral city districts or suburbs. Sedlecký grounds his paintings in particular locations, transforming them, however, into general prototypes of periphery and traffic through painting. This "generality" embraces the point of intersection of human visual experience. The artist plays with viewers' perceptions and the degree to which they identify with expected forms. Some will merely see a station, while others will know that it's an actual bus station in Ostrava or a particular airport terminal in Hamburg. The same visual impulse is open to additional bifurcations of meanings in the viewers' self-projections based on their personal experience, a process akin to watching a film or movie.

Petr Vaňous, vernon gallery 2007, Prague


Zbyněk Sedlecký / Tate / galerie 35m2, Výstava trvá 25/9 - 25/10 2009?
Malba Zbyňka Sedleckého nepřitahuje pouze autentickou expresivní gestikulací, ale i promyšlenými obsahy, které nenápadně a v zajímavých souvislostech postupně vysvítají v otevřených obrazových cyklech. Autor poslední dobou zhusta cestuje a věnuje se čistému scénografickému prostoru městského prostředí bez figurálního elementu. Pořizuje si bezprostřední záznamy formou akvarelů nebo fotografií, které pak převádí do větších formátů. Hlavním motivem je na těchto obrazech architektura jako gesto a prostor utvářený člověkem obecně. Sedlecký se také průbežně vrací ke skupinovým figurálním výjevům nebo choreografii všedních společenských událostí. Často se jedná o anonymní skupiny, které je možno identifikovat jen pocitově podle společných znaků - cykly návštěvníků vernisáží, studentu s batohy na zádech, úředníků jdoucích společně na oběd apod. Pro galerii 35M2 autor vybral trojici pláten s názvem Tate a doplnil o jeden menší akvarel. Námětem obrazů je vstupní schodište do londýnské galerie zachycující charakteristický pohyb osob v prostředí, které je jakousi pomyslnou spojnicí mezi dvěma póly - světem muzea a civilním prostorem. Tři obrazy jsou na první pohled identické a proměňují se jen v detailech jako fotografické momentky. Obrazy obsahují mnoho vizuálních informací a drobných mikropříběhů, které jsou za běžných okolností nepostřehnutelné. Stanovište pozorovatele zůstává stejné. Trojice obrazů tak muže být vnímána jako strip nebo záznam pohybu v kontinuálním průbehu času určený sekvenčním snímáním. Vzniká tu zvláštní napětí nebo nejistota. Ve výsledku totiž obrazy působí stejným dojmem, jako když se dohromady prolnou subjektivní snímky náhodného turisty a objektivní hledisko průmyslové kamery.

Michal Pěchouček 2009


Skenování monumentů / Opakovaný záznam neopakovatelného
Zbyněk Sedlecký vnímá obraz jako vztahovou platformu, která sama sebe definuje neustálým pohybem, změnou a proměnlivostí. Obraz tu není statickým zobrazením zformulovaným "jednou pro vždy". Vyhýbá se totalitě jednoho pohledu i jednoho závazného sdělení, čemuž odpovídá použití malířských výrazových prostředků. Umělec nabourává a rozkládá konvenční čtecí vzorce a snaží se vytrhnout diváka z lenivosti jeho unaveného pohledu, který v sobě vždy souběžně zahrnuje zrak i vědomí. Své náměty volí tak, aby byly dostatečně jasnými a referenční uchopitelnými cíli těchto diverzních vstupú konaných výrazovými prostředky malby. Odmítá-li Sedlecký vytvářet obraz skrze definitivní, uzavřenou, popisnou formu, skrze pouze řemeslné mistrovství iluzivní imitace viděného a odmítá-li tedy vytvářet "obrazy-pomníky", pak za své náměty volí právě takové objekty, které těmito pomníky či památníky přímo jsou, nebo na ně nějakým způsobem odkazují. Proč? Protože to jsou právě ony vhodné cíle, na kterých lze demonstrovat "proměnlivost vztahu" diváka a tvurce odehrávající se jak v jiné, zprostředkované rovině (architekt - dílo), mimo vlastní vytvářený obraz, tak zároveň přímo a v něm (obraz - objekt). Sedlecký tím, že si vypůjčuje existující objekty - pomníky, architektury, budovy, partery, interiéry - a zapojuje je do kontextu obrazu, vytváří v obrazovém světě chybový systém, "zdání skutečnosti" a klade tak před divákův zrak past. Nutí pozorovatele nejprve k chybovému čtení obrazu jako "zobrazení" a následně k revizi a korekci tohoto automatismu v jeho vztahu k předkládané ikoně-objektu. Signifikantní v tomto směru je Sedleckého soubor pražských architektonických realizací Karla Pragera - Nová scéna, Federální shromáždění a banka na Smíchově. Autor tu pracuje s několika kódy a časovými rovinami najednou. Režíruje tu anachronickou situaci, v které se objevují víry totalitní minulosti (architektura-pomník) skrze současnost. Vzhledem k nefyzičnosti objektů na ploše obrazu evokuje ale mnohem spíše prostředí jakéhosi dematerializovaného snu, meziprostoru, v kterém se probouzí a konstituuje paměťť. Zkušenost se tu stává objektem ztrácejícím obrysy a mizícím v mlze. Je to jakési skenování monumentu a jeho ukládání do neurčitého paměťťového registru. Je tu přítomen ale ještě další "materiál", který je třeba pojednat a zapojit do kontextu obrazu. Tím je lidská figura, ve zmnožené podobě potom lidská masa. Tu lze zaměnit dvěma různými způsoby. Buť je v obraze dominantním motivem a určuje svůj rámec, nebo je naopak podřízena prostoru, který ji vymezuje hranice. Nazval-li Sedlecký svou výstavu Staff, využil tak cíleně pestrosti a rozmanitosti významových konotací angličtiny. Personál, osazenstvo, pracovní síla ale také obsluha, podpora nebo opora, to je škála významů pro označení lidské masy, která zalidňuje prostor a spoluvytváří prostředí. Sedleckému se daří transformovat architektonický prostor předkládaných interiérů a exteriérů v nová prostředí, která při vší anonymitě/ přiznanosti a neurčitosti/ určitosti postihují současnost v jejích základních rysech - provozu, pragmatičnosti a ambicióznosti založených na regulovaném "průtoku lidské masy". Jakoby prostor spoluvytvářely latentní legislativní nástroje společenské praxe a vše ostatní bylo jako nepodstatné vytěsněno mimo záznam snímaného. Již tu nejde o figuru jako objekt, ale o "účast" či "návštěvnost" jako abstraktní fenomény, o situaci provozu a statistickou referenci vyjadřující úspěch nebo neůspěch nějaké-jakékoliv akce-neakce. Míra odosobnění je tu přesně onou novou kvalitou charakterizující anonymní procesuálnost dneška. Námětem je zde samotné "dění v čase", v kterém cosi zaniká, aby cosi nového vznikalo. Toto rozhraní, moment "obratu", autor sleduje. Z něho vytváří benjaminovsky řečeno dialektický obraz plný formálních a referenčních protikladů. Živý obraz unavené společnosti v přímém přenosu bezpečnostní kamery. Opakovaný záznam neopakovatelného.

Petr Vaňous, červen 2010, prinz prager gallery, Praha


Momuments Scanning / Repeated Record of the Non-repeatable
Zbyněk Sedlecký perceives an image as a relational platform defining itself through permanent movement, change and variability. Painting is not a static visualization formulated once and for all. It avoids totality of one view and one binding message which reflects the use of painterly expressional means. The artist destroys and decomposes conventional reading patterns and tries to pull viewers out of the laziness of their tired view, simultaneously including sight and consciousness. He chooses his themes so that they are clear enough and could represent referentially grasped targets of these diverse entries made by expressive means of painting.
Given Sedlecký's rejection of creating a picture through definitive, and closed, descriptive form, merely through craft mastery of illusive immitation of what can be seen, and to create "paintings - monuments", he chooses for his themes such objects that are these monuments or which refer to them somehow. Why? Because they are precisely those convenient targets in which the inconstancy of viewer and creator relation may be demonstrated taking place in both the different, mediated level (architect - artwork), out of one´s own created picture, as well as directly within it (picture - object). Sedlecký, by borrowing existing objects - monuments, architectures, buildings, pits, interiors - and including them into the context of the paintings, creates an error system, "illusion of reality", in his visualized word, putting a trap in front of viewers´ sight. At first, he forces his observers to read pictures in a wrong way, as "visualization", and then to revise and correct them in the sense of this automatism, in its relation to projected icon-object. In this sense, Sedlecký´s cycle of Karel Prager´s architectonic realizations in Prague, featuring New scene, Federální shromáždění and the bank in Smíchov, is very significant. The author works here with various codes and time levels at the same time. He directs this anachronic situation in which the beliefs in the total past (architecture - monument) through the present appear. In respect to the non-physicality of objects in the field of a painting, it rather evokes a space of dematerialized dream, and in-between space, in which he awakens and constitutes memory. The experience becomes an object losing its contours, and disappearing into the fog. It is a kind of monument scanning and its storage into the undefined memory register.
However, another "material" is present here, which must be treated and included into the context. It is human figure, or crowd, in its multiplied form, which may be put into focus in two different ways. Either it forms a dominant motif in painting, defining its frame, or, on the contrary, it is subjugated to space, defining its borders. By calling his exhibition Staff, Sedlecký used intentionally the variety of semantic connotations of English. The word staff has many meanings such as personnel, community, workforce, but also crew, support, or resource - this is the scale of meanings to determine the human mass that occupies space and forms environment. Sedlecký manages to transform architectonic space of the interiors and exteriors into new environments which, while keeping all anonymity / admission and indefinity / definity, comprehend presence in its basic features - operation, pragmatism and ambitiousness based on the regulated "flow of the human mass". As if the space was co-formed by latent legislative means of social practice, and everything else was cast off the record because of its unimportance. It is no longer about the figure as an object, but rather about the "participation" or "attendance" as abstract phenomena, and the situation of operation and static reference expressing success or failure of some-any action-non-action. The extent of depersonalization represents here precisely the new quality characterizing the anonymous processuality of today. The theme here is the "process in time" itself, in which something becomes extinct in order for something new be born. This interface, the "turning point", is being observed by the author. He uses this to create, as Benjamin might have said, dialectic image full of formal and referential contrasts. Live picture of exhausted society transmitted live through security cameras. The repeated record of the non-repeatable.

Petr Vaňous, 2010, prinz prager gallery, Prague


Zbynek Sedlecký generally uses acrylic colours on canvas to create his compositions. His gesture is quick, brushstrokes giving life rapidly to cityscapes where the human presence is often only evoked. The result looks like a sketchbook, an agile collection of transient thoughts. Although large in scale, his images refuse to freeze the moment.They follow the flux and course of history. In fact, these works have the formal quality of a watercolour rather than retaining the ‘material and temporal solidity’ of a painting on canvas. Transparent and immediate, Sedlecký’s ideas are crystallised in a water-diluted form.Massive silhouettes of brutal buildings (modernist evidence of a Socialist past) witness the transition to the uncertainty of the present and sceptically look at the future. The striking contrast between the harshness of the scenery and the gentleness of the palette generates the internal tension that characterises each painting. Suspended amid disillusion and regret, the artist comments on the role of the individual in a time when no room is left for ideological thinking.Mimicking the style formerly adopted by the Western bourgeoisie for documenting the marvels of nature and recalling evocative and ‘exotic’ journeys, Sedlecký’s canvas-sized aquarelles are like a pictorial Grand Tour that reinterprets the landscape genre and renegotiates one’s own understanding of beauty and the category of Romantic painting. The sense of alienation or uneasiness communicated by his anti-idyllic take on the city is not dictated by a blatant political agenda (although his images are indeed political). It is his sincere interest in form, composition and colour that allows these feelings to show.More recently, Sedlecký has experimented with collage. The incorporation of common materials such as laminate flooring or linoleum into his work is not aimed at hyper-realism. He instead plays with optical perspective and challenges the viewer’s ability to reconstruct the volume of the painted space. The wood panelling inserted in his canvases does not second the normal perspective of the picture, but follows a visual law all its own. The forcible contrast between the painted surface and these mundane elements is not immediately apparent, although it confers on these figurative works an inexplicable sensation of visual rupture.

Lorenzo Fusi, text in guide book Liverpool biennial 2010